Cikrtoviny

Dává jím totiž šanci začít znovu, jinak a u sebe! Nikoliv u berliček a mýtů. Asi pěkně naštve mnoho výrobců zázraků a vydavatelů blábolů, protože na nich nenechává nit suchou. Hubnutí bez blbnutí je zkrátka publikace, která otvírá oči a rozšiřuje obzory. Mě například fascinuje historie diet - jak se vždy po několika letech vrací stejný princip, ale v novém kabátě a lidé znovu a znovu podléhají... Trošku jako v politice.
O knížce tu píši i proto, že jsem do ní malilinkato přispěl a to odpovědí na anketní otázku (bylo mi velkou ctí, že jsem byl osloven):

Umíte vydržet sám se sebou? A co děláte, když máte pocit, že už se to vydržet nedá?

 Jsem otrlý a vydržím toho hodně. Tedy i sám se sebou. Mám se dokonce rád a je mi tudíž se sebou docela dobře.  Také se sobě líbím. Už jako dítě  jsem se s gustem pozoroval v zrcadle a říkal si: „co je malé, to je milé…“. Zůstalo mi to dodnes. Je ovšem pravda, že něco už tak malé není.  Třeba moje panděro (břicho to bývalo kdysi). Nevidím si přes něj vůbec nikam. Skloním se dolů a v zorném úhlu všude kam se podíváš rozléhá se velký sádelnatý  pumlíč. A to už není problém jenom estetický. S takovým pumlíčem se těžko běhá, otravně se nosí do schodů, nejde nacpat do kalhot atd.  Bolí klouby, hlásí se dýchavičnost.  Sám se sebou, se svojí duší a výškovými parametry vydržím s dobrým pocitem až do smrti.  S nadváhou se ale mí dnové krátí. S tím cosi udělat musím. Už jsem začal, například čtu knížky pana doktora Bukovského.

Připojuji obrázek z představení knížky, které se zúčastnily některé známé tváře. Paní Jitka Zelenková se mi svěřila, že podporuje  zdravotnické poplatky a zlobí jí, jak lidé, kteří jsou ochotni utratit velké peníze  za cokoliv, váhají, zda vložit třicetikorunu na vlastní zdraví